Ne každá cesta vede rovně.
Někdy bloudíme.
Někdy hledáme odpovědi tam, kde zní jen ticho.
A někdy potřebujeme světlo, které nám ukáže, kudy jít dál.
Tahle sekce vznikla pro Tebe, kdo se ptáš.
Pro Tebe, kdo hledáš hloubku za hranicemi her.
Pro Tebe, kdo víš, že bezpečí není samozřejmost a důvěra je dar, který se nedává lehce.
Najdeš tady příběhy, které se odehrály za oponou.
Úvahy, které bolí i hladí.
Pravdy, které zůstávaly dlouho v tichu.
A otázky, na které možná nenajdeš hned odpověď – ale budou Tě provázet na Tvé cestě.
Vítej ve světle zbloudilých cest.
Ve svých životech jsme mnohdy nuceni potlačovat svá přání, touhy nebo i strachy. Možná se zpočátku zdají být neškodné a možná i lákavé. Nemáme zprvu pocit, že je na nich něco špatného. I když… reálně se někde hluboko v nás ozývá slabý hlásek nesouhlasu.
Tato slova patří Tobě, který mi svěřuješ svoji důvěru. Cítím naléhavou potřebu něco říct. Něco, co možná nikdy neuslyšíš. Něco, co zůstává často skryté za pohledy, gesty, doteky...
Kdysi jsem si myslela, že jako dominantní osobnost mám všechno pod kontrolou. Že se mi nemůže stát, abych přehlédla varovné signály, které by upozorňovaly na něco škodlivého. Že umím rozpoznat rozdíl mezi vzrušujícím odevzdáním a nebezpečnou závislostí, dřív, než bude pozdě.
