Ticho mezi dvěma dechy: První pomoc v BDSM

Ve světě BDSM jsme zvyklí držet otěže pevně v rukou. Vytváříme scénáře, stanovujeme hranice, pečlivě připravujeme každou rekvizitu i každý dotek. Věříme, že jsme připraveni. Ale realita má svůj vlastní scénář a ten si neptá, jestli jsme zrovna uprostřed hry nebo na jejím začátku. Někdy prostě vstoupí do místnosti bez pozvání – a přinese s sebou ticho, které zní hlasitěji než jakýkoli výkřik.

V takovém okamžiku se všechno změní. Zmizí masky i role. Už nejsi Domina, submisiv, Top nebo Bottom. Jsi člověk, který stojí vedle někoho, jehož tělo právě přestává poslouchat jeho vůli. Může to být ztráta vědomí po breathplay, prudká alergická reakce na latex, masivní krvácení po nešťastném pohybu u needle play nebo nečekaný psychický kolaps. Všechno, co bylo předtím jen hrou, se teď mění v boj o čas.

A právě v těchto chvílích má zachraňující v rukou víc než jen cizí tělo – má v rukou život. Ten, kdo leží na zemi, je naprosto zranitelný. Nemůže odejít, nemůže se bránit, nemůže nic udělat pro svou záchranu. Vše, co mu zbývá, je víra v to, že ten, kdo je u něj, ví, co dělá. Že nezaváhá. Že dokáže přeměnit své vědomosti a zkušenosti v okamžitou akci. To je obrovská moc – a stejně obrovská odpovědnost.

První pomoc není jen o tom, umět zmáčknout hrudník nebo zastavit krvácení. Je to i o vnitřním rozhodnutí zůstat přítomný, když by bylo jednodušší zpanikařit. Je to schopnost slyšet v hlavě vlastní strach, ale neřídit se jím. Je to připravenost odložit veškerou estetiku scény a soustředit se jen na to, co opravdu rozhoduje – dech, pulz, barvu kůže. A tohle všechno se nedá vyčíst z knihy ve chvíli, kdy se to děje. To musíš mít v sobě už předem.

V BDSM komunitě se o tom mluví málo. Je pohodlnější soustředit se na erotiku a vzrušení než na možnost, že se něco pokazí. Jenže právě ta ochota připustit, že riziko existuje, je klíčem k opravdové bezpečnosti. Připravit se na první pomoc není pesimismus. Je to nejčistší forma péče, jakou můžeš druhému dát. Říkáš tím: "Pokud se něco stane, postarám se o tebe. Nejen jako hráč, ale jako člověk."

Tyto okamžiky mění nejen průběh jedné scény, ale i dynamiku vztahu. Můžou prohloubit důvěru do míry, kterou byste jinak nepoznali. Ale můžou také zanechat jizvy – a to i na zachraňujícím. Ten, kdo zasahoval, může po odeznění situace prožívat úlevu, ale i tíživé myšlenky: "Byl jsem dost rychlý? Udělal jsem všechno správně? Nezapomněl jsem něco?" A pokud výsledek nebyl dobrý, tíha toho, že jsi byl poslední, kdo měl možnost něco změnit, může být nesnesitelná.

Možná nikdy nezažiješ takovou chvíli. Možná se k ní dostaneš jen jednou. Ale pokud ano, nebude čas přemýšlet, jestli jsi připravený – prostě budeš muset být. A právě proto má smysl se připravit teď. Nejen technicky, ale i mentálně. Protože až nastane ta hranice mezi hrou a životem, budeš stát na místě, odkud není úniku, a v rukou budeš držet světlo, které může vést druhého zpět. Anebo zhasnout.

A na zbloudilé cestě, kde se fantazie setkává s realitou, tohle světlo držíš právě Ty.