Naděje pro hledající: Cesta Iris a Alex

Začátek cesty, která mohou změnit pravidla hry.

Všechno začalo jedním rozhodnutím, aniž by si Iris tehdy plně uvědomovala, co vše jím dokáže ovlivnit. Možná bylo v dané chvíli zkratkovité a možná trochu impulzivní – ale v konečných důsledcích velmi zásadním. Přišlo po přátelské pobídce od Alex. Nešlo o planou poznámku, ale spíš o vážně myšlený impuls ke konání, které Iris potřebovala k tomu, aby se po nekonečných váháních definitivně rozhodla. Alex znala Iris příliš dobře. Věděla, kdy a kam má popíchnout, aby probudila její vnitřní oheň ambicióznosti.

"Proč konečně nejdeš na vysokou? Řeči tě tam nedostanou, seber odvahu a zapiš se, ty na to máš! Stále dokola o tom mluvíš, ale pořád nedokážeš zmobilizovat vnitřní sílu a uskutečnit své plány " pronesla Alex. V očích jí hrála známá směsice výzvy a upřímnosti.

Iris náhle přestala hledat důvody proč to nejde a našla způsob, jak se posunout dál ke svému cíli. "Půjdu do toho," odpověděla tenkrát. Možná tak trochu ze vzdoru. Možná proto, že Alex měla pravdu.

Ten krok byl první z mnoha…

O půl roku později na první přednášce kybernetické bezpečnosti spadly Iris růžové brýle. Do té doby věřila, že anonymita v kyberprostoru je dosažitelná, a že s trochou opatrnosti lze zůstat neviditelná. Z omylu ji vyvedlo pár hodin. Stačilo pár vět vyučující, která poodhalila, jak snadno lze najít, stopovat, rozklíčovat…

Iris ztichla. Soustředila se. Začala se učit, a co pochopila, to začala předávat dál. Opatrně. Vytrvale. Přesně.

Bylo to období, kdy začala jinak přemýšlet o kyberprostoru, ve kterém se dosud pohybovala zcela bez obav, ale hlavně o bezpečnosti, kterou dosud brala jako samozřejmost.

Přišel den, který otřásl celým jejím vnitřním světem.

Po jedné session s klientem ve studiu, kdy právě ukončili aftercare, zazvonil telefon. Iris se ještě ani nestačila rozloučit a pána vyprovodit, když letmo pohlédla na displej. Neznámé číslo. Automaticky přijala hovor. Profesionální, klidná, tak jak byla zvyklá.

"Provozujete hard Crushfetish?" ozval se bez okolků muž na druhé straně.

Na okamžik zaváhala. Nebyla si jistá, co přesně tím myslí. Ale profesionální tvář jí zůstala. Rychle přepnula telefon na hlasitý odposlech, položila ho na stůl a prsty letěly po klávesnici. Vyhledávání jí trvalo několik vteřin. To, co našla, ji doslova udeřilo do žaludku.

Drcení. Zabití. Probodávání živého zvířete, jehlovými podpatky.

Musela se nadechnout, aby potlačila nával vzteku a odporu. "Co tím přesně myslíte?" zeptala se zatínajíc zuby, ač odpověď už znala. Ale potřebovala ji slyšet nahlas. Třeba si dotyčný popletl pojmy a vše se může ještě vysvětlit.

"Jehly. Podpatky. Živý tvor," odpověděl muž heslovitě a s ledovým klidem.

To byl přesně okamžik, kdy jí ztuhla krev v žilách. Ale pořád ještě udržela kontrolu. "Uvědomujete si, že to, o co žádáte, je nezákonné týrání zvířat?" pronesla pevným hlasem.

Pak už jen ticho. Volající hovor náhle ukončil.

Iris zůstala stát uprostřed studia. Nepamatuje si, jak dlouho tam, tak stála. Myšlenky se rozbíhaly všemi směry, ruce měla zaťaté v pěstích. V hlavě se jí mísila profesionální kázeň s neovladatelným hněvem. Věděla jedno: Tohle bude muset dlouho rozdýchávat…

Jakmile ovládla příval emocí, zavolala si taxi a jela rovnou k Alex.

Ve chvíli, kdy ji Alex spatřila ve dveřích, stačilo jediné pohled, aby ihned poznala, že je něco špatně. Iris měla ve tváři výraz, který Alex znala opravdu jen z extrémních situací. Oči jí plály a v obličeji se chvěly svaly, jako by uvnitř zápasila se sopkou.

Vyprávěla jí všechno. Alex ji v klidu vyslechla. Bez přerušování a unáhlených soudů. Když domluvila, Alex vstala a beze slova ji objala. Pak v klidu uvařila kávu a s účastí ale rozhodně řekla: "Někteří lidé jsou ztracení. Ale právě proto musíme dělat, co děláme. Jen s mnohem větší důsledností.

Dlouhou dobu spolu mluvily. Přemítaly, co vede lidi k podobným touhám. Jak je možné, že někdo ztratí úctu k životu, že nerozumí hranicím mezi hrou a skutečným zlem. Alex byla hlasem rozvahy. Iris ta, co cítila povinnost jednat. Obě se navzájem dokonale doplňovaly.

Na další přednášce z kybernetiky Iris položila všem přítomným otázku, kterou v sobě celou dobu dusila: "Proč není v legislativě jasně řečeno, že týrání zvířat probíhající v online prostoru je také trestné? Proč se tento závažný problém neřeší?"

Odpověď byla strohá: "Bez důkazů nikdo nic řešit nebude. Kde není usvědčený viník, není ani trest".

Toho dne zasedla k počítači a začala hledat. Fóra, fotografie, videa. Bohužel konkrétní stopy ani fakta v ČR nenašla. Frustrace a bezmoc jí neustále hlodaly v hlavě.

Mezitím čas plynul dál. Iris cítila nutkavou potřebu posunout se. Jenže nelítostný pocit, že nemůže udělat víc, v ní zůstal hluboce zakořeněný.

A pak se objevil další moment, který ji zasáhl stejně nemilosrdně. Rok poté se objednal klient. Muž, který mezi řádky naznačil, že ho přitahují děti.

Tentokrát zachovala profesionální klid. Nechala ho mluvit a pozorně ho vyslechla. Následně jej bez zaváhání poslala k odborníkovi. Ale stejně jako předtím zaplavil ji pocit bezmoci a marné snahy. "Mohla jsem udělat víc?"

Pak si uvědomila, že neudělala chybu. Tím, že ji tento člověk kontaktoval, byť s odsouzeníhodným záměrem, nedošlo k trestnému činu. Avšak Iris znovu pocítila svíravou bezmoc, kterou už jednou zakusila.

Alex ji v tom opět nenechala. Znovu jí byla oporou, která nespočívala v rozdávání rad ani doporučení. Byla tím, kdo ji podržel, když potřebovala.

Po určitou dobu od oné osudné návštěvy muže, uvízly nějaký čas na místě. Přitom obě naléhavě cítily, že stagnace není cesta. Začaly dávat hlavy dohromady. Obě zdravotnice, obě s hlubokým vhledem do práce chirurgického týmu. A tak vznikl koncept chirurgického sálu v BDSM klinických praktikách.

Byl to v této zemi nový standard. Bezpečnost, sterilita, odborné znalosti, profesionalita. Tím vzbudily respekt a získávaly důvěru.

Ale jak už to bývá, otevřely dveře. Jenže jimi vstoupili nejen ti, kdo věděli, co dělají. Kliniku začaly kopírovat také amatéři, bez znalostí anatomie, fyziologie, SSC a RACK zásad.

Zvedl se kolotoč. Začaly chodit zprávy a ozývali se muži. Byli to lidé, se špatnými zkušenostmi a svěřovali jim své obtíže: "Řeže mě močení po cévkování." "Mám krev ve stolici po fistingu." "Po bondáži mi brní ruka." "Proč vy neděláte kastrace? Ony je dělají." "Kde a za kolik mi někdo udělá vytažení varlat?" "A proč mi vytažení neuděláte vy, když vám podepíšu souhlas?"

Byl to chaos.

Alex a Iris každému trpělivě odpovídaly. Bez nároku na čas, bez výčitek. Věděly, že někdo to udělat musí.

Ale to nestačilo.

Iris a Alex přehodnotily přístup. Už nestačilo odpovídat jednotlivcům na dotazy. Už nestačilo varovat je osobně, telefonicky nebo e-mailem.

Bylo potřeba jít s kůží na trh. Otevřeně, srozumitelně, systematicky.

Začaly důsledně upozorňovat, co je špatně. Kde končí hra a začíná hazard. Mluvily o tom, jaká rizika hrozí při neodborných zásazích, kde lidé podceňují přípravu i následnou péči. Upozorňovaly, že není v pořádku dělat "všechno, co klient chce".

Ale dosah byl minimální. Cítily, že potřebují jiný způsob. Bylo nutné zacílit na osvětu.

A pak přišel ten moment.

Začalo to dnem, kdy Iris dostala nabídku hostovat ve známém podcastu, kde měla příležitost odpovídat na otázky ohledně kliniku. Po shlédnutí Alex přišla s nápadem: "Mohly bychom vytvořit vlastní podcasty. Proč nedělat osvětu více veřejně?"

Byl to záměr, který vypadal jednoduše. Ale opak byl pravdou.

Začala mravenčí práce. Hodiny plánování a hledání odpovědí: Jak se vlastně točí podcasty? Jak je střihat? Kam je umístit? Jaké technické vybavení bude potřeba? S jakými investicemi bude nutné počítat? Jaká živnost na to vlastně patří? A co další právní otázky?

Alex byla ta, kdo vymyslel název. Ta, kdo složila úvodní znělku – jednoduchou, ale výstižnou. Ta, kdo se naučila stříhat a pracovat se zvukem.

Scénáře vznikaly brainstormingem. Dlouhé večery seděly nad tématy. Přišel nápad, následovala kritika. "Takhle ne. Shodíme to a začneme znovu." A znovu.

Byly precizní. Jak Alex, tak Iris měly jasný standard – buď to bude dobře, nebo vůbec.

Trvalo několik desítek hodin, než vznikl první díl. Natáčel se několikrát. První pokus? Nervozita. Roztřesené hlasy, absence serióznosti. Druhý? Lepší, ale stále to nebylo ono. Až osmé natáčení bylo to, co obě chtěly pustit do světa.

Přišel první odběratel. Pak druhý. Třetí. Desátý. Jenže pak se to zastavilo.

Po třech epizodách se Iris s Alex posadily k bilanci. "Dáme tomu čas. Když to nenajde své posluchače, shodíme celý projekt."

Byly realistky. Nestavěly vzdušné zámky.

Pak se něco zlomilo a první reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. A s nimi přišla i kýžená motivace pokračovat dál.

I přes naprosto chatrnou reklamu, jen na základě doporučení a šeptandy, se o projektu začalo dozvídat více a více lidí.

A přesto někde uvnitř sebe cítily, že to pořád není dost.

Bylo třeba udělat víc.

Iris nad tím neúnavně přemýšlela a zrodil se nápad na další, mnohem složitější projekt: publikaci.

Jenže ani to nebylo jednoduché. Věděly, že spousta platforem odmítá zveřejňovat cokoli, co se, byť jen dotkne alternativní intimity.

Jak tedy zajistit, aby se jejich hlasy donesly nejen k těm, kteří už BDSM svět znají, ale i k těm, kteří k němu teprve hledají cestu? K těm, kdo často nevědí, kde a jak začít? Nebo k těm, kdo hledají odpovědi na otázky, které si nikde netroufnou položit?

"Vytvořme si vlastní prostor," navrhla Iris.

Blog, kde si můžeme psát, co chceme. Bez cenzury. Bez limitů.

Iris se pustila do usilovné práce. Postavila blog. Ale nebylo to ono.

Nebylo to to, co si představovala. Něco tomu chybělo.

Pro cenné rady šla tam, kde vždycky – za Alex. Ta jí byla maximální oporou, pomocnou rukou. Přinesla do celého konceptu rovnováhu.

Tam, kde Iris budovala systém, Alex přinášela empatii. Kde Iris byla technicky přesná, Alex myslela na to, co cítí čtenář.

A tak, po desítkách hodin práce, vznikly stránky SafetyKink.

Byly kompletní. Funkční. Přesně takové, jaké obě chtěly.

Obě teď stály před rozhodnutím, jaká témata otevřít. Jak uchopit publikaci, tak, aby dávala smysl a měla hodnotu.

Začaly psát. Jeden článek. Pak druhý.

A s každým dalším cítily silnější touhu psát víc a víc, protože palčivá témata se sama nabízela.

Obě měly co říct. Obě to dělaly, protože vyslyšely prosby. Dotazy. A leckdy tiché, ale o to naléhavější volání o pomoc, které do té doby zůstávalo nevyslovené…