Hodně lidí se mne ptá, jaké dopady může mít na nezletilé veřejná propagace LGBTQ+ s prvky BDSM, které jsou jinak kategorizovány pod 18+, a jak tomu předejít. Ta otázka je na místě, protože se dotýká dětí, jejich vývoje a jejich psychické stability.

Je správné, aby děti věděly, že existují různé podoby lidské identity a vztahů. To jim může pomoci chápat, že respekt a rovnost patří k základním hodnotám společnosti. Jenže způsob, jakým se tato témata prezentují, je zásadní. Pokud se z edukace stane chaos desítek a stovek nových "kategorií" či identit, které jsou složité i pro dospělé, děti se v tom jednoduše ztratí. Namísto podpory vzniká nejistota a zmatení. A právě to může mít neblahé psychické dopady.

Edukace musí být vždy úměrná věku – nikoli ideologie cpána násilím. Děti na základní škole nepotřebují slyšet o cca 72 sexuálních identitách. Potřebují vědět, že je v pořádku být jiný, že existují lidé, kteří se liší, a že i oni si zaslouží respekt. Detailní diskuse o sexualitě a identitě patří až do seminářů pro starší žáky a studenty, kde už mají dostatek rozumového a emočního rámce, aby informace zpracovali.

Když se ale LGBTQ+ viditelnost propojí s BDSM prvky, vzniká další rovina problému. BDSM je ze své podstaty určeno pro dospělé – ne jen proto, že má erotický kontext, ale hlavně proto, že vyžaduje schopnost vědomého souhlasu, znalost hranic a odpovědnost. Pokud se pouta, biče nebo fetish kostýmy objeví ve veřejném prostoru, kde se pohybují i děti, pak hrozí trivializace i zkreslení. Dítě nemá schopnost rozlišit symbol od praxe, a může si odnést zcela nesprávný obraz.

Digitální rovina tento problém ještě znásobuje. Algoritmy sociálních sítí fungují tak, že dítě, které jednou klikne na obrázek s duhovou vlajkou a latexem, dostane za chvíli doporučený obsah, který je tvrdší a explicitnější. V několika krocích se tak nezletilý dostane k materiálům, které jsou pro něj psychicky zátěžové nebo přímo nebezpečné.

Jak tedy předcházet škodám? Za prvé, je potřeba rozlišovat. LGBTQ+ témata mají své místo ve školách i ve veřejném prostoru, ale bez prvků, které patří až od 18+. Duha ano, biče a masky ne. Za druhé, děti potřebují dospělé průvodce – rodiče a učitele, kteří jim srozumitelně vysvětlí, co vidí. A za třetí, platformy sociálních sítí musí zavádět skutečně funkční filtry a věkové kontroly, ne jen formální.

A nesmíme zapomenout ani na odpovědnost samotné komunity. BDSM stojí na principech bezpečí, důvěry a souhlasu. Součástí té odpovědnosti je i schopnost říci: "Tohle před dětmi ukazovat nebudeme." To není autocenzura, ale projev zralosti.

Závěrem: LGBTQ+ a BDSM mají v mnohém společné – obě menšiny dlouho žily ve stínu. Ale jejich prezentace směrem k dětem musí být pečlivě oddělená. Nejde o zákaz ani o tabu, ale o úměrnost věku. To je hranice, která chrání děti před zmatkem i před ideologickým tlakem.

(Poznámka autora: Agenda 2030 a vzdělávání)

Agenda 2030 OSN mluví o inkluzivním vzdělávání a o tom, že děti mají být vedeny k respektu, rovnosti a lidským právům. V dokumentu se zdůrazňuje, že výuka má být věkově přiměřená a citlivá k prostředí (OSN, 2015; UNESCO, 2016).

V praxi je ale tato část často interpretována jako tlak na začlenění rozsáhlé agendy identit a genderových témat přímo do osnov základních škol. A právě zde vzniká napětí: zatímco záměrem má být podpora tolerance, výsledek může být spíše opačný – děti jsou zahlcovány desítkami pojmů, které nedokáží zpracovat, a to vede k nejistotě či zmatku.

Jinými slovy: oficiální text Agendy hovoří o respektu a přiměřenosti, ale implementace v národních kurikulích může vyznít jako vnucená ideologie, která předbíhá vývojové možnosti dítěte.

Použité zdroje:
UNITED NATIONS. Transforming our world: the 2030 Agenda for Sustainable Development. New York: United Nations, 2015.
UNESCO. Education 2030: Incheon Declaration and Framework for Action for the implementation of Sustainable Development Goal 4. Paris: UNESCO, 2016.