Jsem submisiv – podepsal jsem společenský ortel?

Existují témata, která stále vyvolávají silné reakce. Téma mužské submisivity je jedním z nich. Stačí o něm jen zmínka, a najednou jsou tu pohledy plné nepochopení, soudy a nevyslovené otázky.

"Proč by muž chtěl být submisivní?"

"Neznamená to, že je slabý?"

"Nevzdává se tím své mužnosti?"

Ať už se to týká partnerských vztahů, sexuální dynamiky nebo hlubší identity, odpověď společnosti je často stejná – být submisivním mužem znamená být "méně".

Ale je tomu skutečně tak?

Submisivita jako společenské stigma

Pokud žena projeví submisivní sklony, málokdo se nad tím pozastaví. Většinová kultura, pohádky, historické role – to vše podporuje představu, že je to "přirozené". Submisivní muž je ale vnímán jinak. Nezapadá do očekávané představy síly, dominance a kontroly, které jsou s mužskou rolí automaticky spojovány.

A právě tady vzniká problém. Společnost nevnímá submisivitu jako osobnostní rys nebo preferenci, ale jako selhání. Jako něco, co je třeba skrývat nebo "překonat". A pokud se rozhodnete jít s tímto nastavením proti proudu, automaticky vás čeká nálepka – slaboch, outsider, někdo, kdo není "dost muž".

Ale co když je tahle představa úplně mylná?

Síla skrytá v odevzdání

Být submisivní neznamená být slabý. Naopak. Představuje to schopnost důvěry, sebereflexe a vědomého rozhodnutí – odevzdat kontrolu do rukou někoho jiného. To není akt bezmoci, ale hluboké vnitřní síly.

Submisivní muž musí znát své hranice, musí být psychicky odolný a musí být ochoten přijmout nejen potěšení, ale i výzvy, které s tím přicházejí. Skutečně dominantní partner nebo partnerka nehledá někoho bez názoru, kdo se slepě podřídí čemukoliv, ale někoho, kdo dokáže v rámci submisivní role projevit vlastní sílu.

Mnoho submisivních mužů jsou vysoce postavení profesionálové, vedoucí osobnosti nebo lidé, kteří ve své každodenní realitě nesou velkou odpovědnost. Submisivita pro ně není únikem, ale formou rovnováhy. Prostor, kde mohou odložit tíhu rozhodování a dovolit si být v jiné roli.

Submisivita tedy není o tom, že člověk nemá moc. Naopak – je o schopnosti se této moci vědomě vzdát. A to je něco, co rozhodně nevyžaduje slabost, ale hlubokou vnitřní jistotu.

Dvojí boj – společnost versus vlastní já

Přesto je být submisivním mužem těžší než být submisivní ženou. Ne proto, že by to bylo vnitřně složitější, ale proto, že to vyžaduje dvojnásobnou odvahu.

Je tu jednak společenský tlak – neustálé posuzování, nepochopení a někdy i výsměch. Submisivní muž je často vnímán jako někdo, kdo "se nechává ponižovat", jako někdo, kdo se vzdává vlastní hodnoty.

A pak je tu osobní boj – přijmout se takový, jaký jsi, i když vám okolí říká, že je to špatně. Smířit se s tím, že neodpovídáte klasické definici "alfa samce", i když celý život jste si mysleli, že byste měli.

Mnoho submisivních mužů tak prochází fází popírání, boje se sebou samým, snahou "napravit se". A to jen proto, že je jim od dětství vtloukáno, že správný muž je dominantní, že má mít "pevnou ruku" a že odevzdání je slabost.

Ale co když je pravda jiná?

Svoboda přichází s přijetím

Možná skutečným problémem není submisivita samotná, ale fakt, že společnost ji odmítá pochopit. Možná ten "ortel", který má submisivní muž údajně podepsat, ve skutečnosti nepatří jemu. Možná se týká těch, kdo nejsou schopni přijmout, že neexistuje jen jeden správný způsob, jak být mužem.

Opravdu by měl někdo trávit život tím, že se přizpůsobuje představám, které mu nevyhovují? Není větší síla v tom být tím, kým skutečně jsme než se snažit napasovat do role, která nám nepatří?

Přijetí vlastní submisivity není akt porážky. Je to vítězství. Znamená to říct si: "Jsem takový, jaký jsem – a to mi stačí."

Protože na konci dne nezáleží na tom, co si myslí svět. Záleží na tom, jestli jste schopní žít autenticky a s respektem k sobě samotným. A to je to, co definuje skutečnou sílu…