Démon jménem BDSM: Proč se ho bojíme a co nás může naučit

Mnozí nezasvěcení lidé vnímají BDSM jako temnou stránku lidské sexuality. Jako démona, který číhá v temných zákoutích mysli zvrácených jedinců, které svádí ke hře s bolestí, ponížením a mocí. Démona, kterého je potřeba zapudit, spoutat nebo o něm alespoň mlčet, protože to, co nabízí, přece "není normální". Společnost nám od malička vtlouká do hlavy, co je správné a co ne. Jak bychom měli milovat, jak bychom měli toužit. Vtiskne ti konvence, kým máš být a jak se máš chovat. Ale co když jsi odlišný a nezapadáš do "škatulky?" V tom případě dostáváš nálepku nenormálnosti, či zvrácenosti. Protože žádný démon zde přece nemá místo…

Avšak zkusme si položit otázky: Co když je tenhle démon jen jiný druh svobody? Co když není ztělesněním temnoty a nebezpečí, ale klíčem k hlubšímu sebepoznání? Co když tě nevede do pekel, ale na místa, kam si většina lidí nikdy netroufne? Na místa, kde čekáš, že bude tma… ale místo toho můžeš najít sám sebe.

Pohled do temnoty

Strach z BDSM často vychází z toho, že nevíme, co vlastně vidíme. Slyšíš slovo submisivní a představíš si oběť, která nemá žádné slovo, žádnou sílu. Slyšíš dominantní a v hlavě se ti objeví obraz tyrana, který si léčí komplexy a ubližuje, protože může. Vidíš provazy, biče, pouta a slyšíš prásknutí důtek... a máš pocit, že sleduješ násilí. A skutečně, filmový průmysl, nebo některá literární díla nám právě tento jednostranný pohled předkládají. Jenže nic není černé, nebo bílé. Skutečné BDSM není výhradně o násilí a nemělo by dostávat přívlastky. Není takové, ani onaké. Někdo ho může nazývat rituálem. Jiný tancem na hraně – a tančit na hraně přece vyžaduje mistrovství, odvahu a absolutní důvěru.

Je zvláštní, do jaké míry je dynamika moci přirozenou součástí našich životů. V každodenním životě prožíváme moc a kontrolu neustále. A nikomu to nepřipadá jako sebemenší vybočení z řady: Nadřízení dávají příkazy zaměstnancům. Politici rozhodují o osudech milionů lidí. Filmy a knihy jsou plné příběhů o podřízení, vzpouře, trestu a odměně. Ochotně se vzdáváme části svobody výměnou za ochranu, jistotu, nebo výhody. Společnost je vlastně jeden velký BDSM klub – jen si málokdo uvědomuje, že v něm sám hraje.

Ale ve chvíli, kdy se tyto principy přenesou do ložnice, nebo BDSM salonů (s vědomým svolením, jasnými pravidly a důvěrou) začne to být těm, kdo vše sledují jen zpovzdálí a bez skutečného zájmu "divné". V tu chvíli se ve společnosti zvedne les prstů poukazujících na tento fakt. Nikdo totiž nemůže vidět svět očima druhého. Každý pohled je jedinečný a nikdy nebude totožný s druhým. Jenže zapomíná se na to, že každý má právo vidět a vnímat sám za sebe. Že nemusí slepě sdílet zažitá společenská dogmata. Proč? Možná proto, že najednou opadnou iluze. Najednou si uvědomíš, že hraješ roli... a máš možnost si ji vybrat vědomě. A to děsí. Protože vědomá volba je odpovědnost.

Démon, který není démonem

Co když ten démon není nepřítelem, ale učitelem?

BDSM nutí člověka zastavit se a naslouchat. Sobě, partnerovi, svým strachům i touhám. Učí tě být pravdivý, protože bez pravdy je BDSM nebezpečné. A většina lidí není na pravdu připravená.

Co vlastně chceš? Jak moc se umíš otevřít? Dovolíš si říct ANO? A co NE? Máš odvahu odevzdat se někomu, protože věříš, že tě udrží v bezpečí? Anebo naopak – uneseš tíhu toho, že jsi ten, komu byla svěřena moc a odpovědnost?

BDSM je cesta. Není to jen svazování provazy a zanechávání otisků na kůži. Je to svazování myšlenek, důvěry, emocí. Otisky nezůstávají jen na těle – zůstávají hluboko v duši. A často právě tam dochází k největšímu léčení.

Lidé, kteří BDSM praktikují vědomě a bezpečně, často říkají, že právě tady zažili nejintimnější spojení s druhým člověkem. Protože BDSM nutí mluvit o věcech, které se v "běžných" vztazích často zamlčují. BDSM odhaluje nahotu, která není o nahém těle, ale o nahé duši.

Musíš umět říct NE.

Musíš umět říct ANO a přesně vědět, co tím říkáš.

Musíš důvěřovat druhému natolik, že mu dáš do rukou kus své svobody. A on ji nezneužije. To není slabost. To je odvaha. Možná větší, než si myslíš.

Kdo se bojí, měl by se ptát proč

Strach z BDSM není o provazech, bičích a rolích. Je o tom, co to celé vyvolává v tobě. Co v sobě možná nechceš vidět. Co jsi potlačil, protože se to "nehodí". Protože tě někdo naučil, že je to "špatně".

Možná tě děsí myšlenka, že bys chtěl odevzdat kontrolu. Protože žijeme ve světě, kde nás učí být pořád silní, nezávislí a soběstační. A slabost? Ta se nenosí, nebo nepřipouští.

Možná tě děsí představa, že by se ti líbilo ovládat druhého člověka. Protože jsme slyšeli, že moc kazí charakter, že moc bývá často zneužívána. A jistých aspektech života to platí beze zbytku.

Možná tě děsí, že bys mohl cítit potěšení z bolesti. Protože bolest musí být přece jen špatná, ne?

Ale co když to tak není? Co když bolest pro mnohé může být bránou k uvolnění? Co když kontrola může být darem, ne zbraní? A co když odevzdání není slabost, ale nejvyšší forma důvěry, kterou nikdo nehodlá zneužívat?

BDSM tě konfrontuje s tím, co nosíš hluboko uvnitř. A kdo se bojí, měl by se ptát – proč? Protože strach často chrání poklad, který stojí za to objevit.

Démon se usmívá

BDSM není pro každého. A ani nemusí být. Nemusíš se vydat do těchto krajin, pokud tě nelákají. Jde čistě o tvoji volbu. Nikdo by tě neměl nutit vstoupit. Ale démon jménem BDSM tu stále je. Ať ho zavřeš do sklepa mysli, nebo ho pustíš ke slovu, bude tam. Nebude tě pronásledovat, nebude tě trýznit. Jen tam prostě bude jako součást lidské přirozenosti.

A ten démon se usmívá. Ne proto, že by se tě chystal pohltit. Ale proto, že ví, že jednoho dne pochopíš. Možná ne dnes, možná nikdy. Jenže on nespěchá.

Protože démon jménem BDSM není nepřítelem. Je jen jiným druhem pravdy. Pravdy o tom, že lidská sexualita je pestřejší, syrovější a svobodnější, než jsme si, kdy dovolili připustit.

Ať už ho přijmeš, nebo ne, démon bude dál čekat. A možná, když se na něj podíváš zblízka, zjistíš, že pod tou maskou nestvůry je tvář, která se podobá té tvojí…