Proč právě toto datum?

11. říjen se od roku 1988 připomíná jako Coming Out Day. Vznikl rok po velkém pochodu za práva gayů a leseb ve Washingtonu (1987), kdy se LGBTQ+ komunita ukázala jako silná a odhodlaná síla.

Smysl dne byl jasný: připomenout odvahu vyjít ze stínu, prolomit mlčení a ukázat, že jsme součástí společnosti – ne někde na okraji, ale přímo mezi svými blízkými.

Směs pocitů a rozporů

Když se blíží 11. říjen, vždy ve mně vyvstává zvláštní směs pocitů. Vím, že Coming Out Day měl obrovský význam pro generace lidí z LGBTQ+ komunity. Připomínal jim, že jejich životní pravda má hodnotu, a dodával jim odvahu žít beze strachu.

V osmdesátých letech to nebylo samozřejmé – coming out mohl znamenat ztrátu rodiny, přátel, zaměstnání i bezpečí. Přesto se našli ti, kteří šli napřed.

Dnes ale cítím rozpor. Původní smysl byl intimní, komorní, skoro posvátný. Coming out nebyl o médiích ani o velkých gestech, ale o důvěře – o chvíli, kdy člověk sdělí svou pravdu těm, na kterých mu nejvíc záleží. V tom byla síla, v té křehkosti i odvaze zároveň.

Když se z intimity stane symbol

Jenže postupem času se z toho stal symbol, který média, politici i značky začali využívat.

• Politici připojují duhovou vlajku, když jim to přinese hlasy, ale jejich skutky často mluví jinak.

• Firmy mění loga, ale jen tam, kde se jim to marketingově hodí.

• Média ukazují extrémy, protože ty prodávají.

A já v tom někdy nepoznávám původní podstatu.

Nemám nic proti gayům, lesbám, bisexuálům ani trans lidem – naopak, cítím k nim respekt, protože vím, jak těžké je žít v pravdě. Vadí mi ale, když se jejich identita stane nástrojem v rukou populistů a obchodníků.

Coming Out Day pak ztrácí svou duši. Místo lidských příběhů zůstane jen prázdný spektákl.

Paradox medializace

Vnímám v tom i paradox: čím víc se tenhle den medializuje, tím méně působí opravdově.

Lidé pak reagují odmítavě ne proto, že by nenáviděli samotnou LGBTQ+ komunitu, ale protože cítí, že jim je vnucována "ideologie". Přitom to nikdy nemělo být o ideologii, ale o lidskosti.

Proto, když myslím na 11. říjen, snažím se vrátit k jeho kořenům.

Představím si člověka, který si sedne k rodinnému stolu a se strachem i nadějí řekne: "Tohle jsem já."

V tom okamžiku je obsaženo všechno – odvaha, bolest, touha po přijetí i možnost změnit svět malým, ale skutečným krokem.

Přeju si, aby se tenhle komorní a lidský rozměr nikdy neztratil. Aby Coming Out Day nebyl jen barevnou show, ale připomínkou, že pravda o sobě je tím největším darem, který můžeme sobě i ostatním dát.

Co by se stalo, kdyby se BDSM stalo nástrojem populismu?

Přemýšlím o Coming Out Day a o tom, jak původně komorní gesto jednotlivců přerostlo do mediálního spektáklu, kladu si otázku: co kdyby totéž jednou potkalo BDSM?

Co kdyby se i naše identita a praxe stala vlajkou, kterou by si přivlastnili politici, firmy a média?

Lákadlo viditelnosti

Na první pohled by to možná vypadalo lákavě. Veřejná viditelnost by mohla bourat stigma, otevřít prostor pro diskuzi o bezpečnosti, psychice i právech praktikujících.

Mohlo by to znamenat méně tabu, více otevřenosti a uznání toho, že i BDSM komunita má svou kulturu, historii a pravidla.

Jenže právě v té chvíli se ve mně ozývá varovný hlas. Protože tam, kde je přílišná viditelnost, začíná prostor pro zneužití.

Jak by to mohlo vypadat

Umím si živě představit, jak by se z komorní a důvěrné dynamiky stal terč populismu:

• Politici by si začali přihrávat body: jedni by demonstrovali podporu "nové svobodě", druzí by naopak křičeli o "morálním rozvratu".

• Firmy by spouštěly reklamní kampaně s bičíkem a pouty jako laciným symbolem "odvázanosti", a přitom by jejich produkty neměly s reálnou BDSM praxí nic společného.

• Média by vyhledávala extrémy – šokující příběhy, bizarní excesy – a tím by v očích veřejnosti deformovala, co BDSM skutečně je.

Tři hlavní rizika

Výsledek? Přesně opačný, než jaký by si komunita přála. Zmizela by autenticita.

Tam, kde dnes drží klíčovou hodnotu soukromí a důvěra, by se objevila povrchní show. Z intimního prostoru, kde se lidé učí odpovědnosti, hranicím a respektu, by se stalo bitevní pole ideologií.

A to je pro mě děsivá představa.

BDSM je totiž ze své podstaty křehké. Je to svět, kde se pracuje s tělem i psychikou, s bolestí i intimitou, s důvěrou, která jde na dřeň. V momentě, kdy se z toho stane marketingový slogan, riskujeme, že se ztratí základní smysl: bezpečí a opravdovost.

Vidím v tom tři hlavní rizika:

1. Banalizace – když se z biče stane reklamní logo, ztratí se pochopení, že za každým provazem a poutem stojí zodpovědnost, znalost a péče.

2. Stigmatizace – paradoxně by přemíra mediálního obrazu mohla vést k ještě většímu odmítání. Politici by se vymezovali proti "úchylnosti", lidé by se uzavírali.

3. Ztráta komornosti – BDSM je o tichu, o pokoji, o vztahu a napojení. Pokud se z toho stane ideologická zástava, vytratí se důvěra a zůstane jen image.

Závěrem

A tak si říkám: nechci, aby se z BDSM stal politický nástroj. Nechci, aby se naše komunita stala jen dalším objektem kulturních válek.

Chci, aby zůstala autentická, zodpovědná a lidská. Abychom mohli učit bezpečí, respekt a souhlas – ne proto, že se to dobře prodává, ale protože to chrání lidi a jejich psychiku.

Zkušenost LGBTQ+ hnutí ukazuje, jak snadno se intimní pravda člověka promění ve vlajku, kterou si přivlastní jiní.

A proto se ptám sama sebe: možná je lepší, aby BDSM zůstalo v určitém stínu. Ne v temnotě, kde hrozí stigma, ale v přirozené komornosti, kde se může odehrávat to nejdůležitější – skutečné spojení mezi lidmi.